1. DEN
Odjezd z domu se pořád posunoval, až jsme nakonec s Jirkou vyráželi někdy v 5 ráno s tím, že se potkáme s druhou dvojicí přímo v Linci kolem deváté ráno. Už v autě jsme věděli, že to nevypadá moc dobře - celou dobu bylo pod mrakem nebo pršelo, a prognóza na další dny nehlásila zlepšení. Jakmile jsme však našli základní tábor pro uschování aut (místní parkoviště pro návštěvníky zoologické zahrady), udělalo se líp a my mohli vyrazit.
Prvních pár set metrů z kopca bylo v pohodě, pak sme se napojili na cyklostezku vedoucí podél Dunaje až do Německa, ale místo toho aby se mně po rovince šlapalo jak pánovi, dřel sem jak kůň a ostatní se vzdalovali. No po pár kilometrech sem zjistil, že mi drhne přední brzda o kolo a celou dobu mě zpomaluje, takže sem ju odpojil a v ten moment sem byl zpátky ve hře. Jízda bez kopců nás tak vyhecovala, že sme na chvíli přestali sledovat značky a zajeli si asi 15 km úplně jiným směrem, ale od té doby už to Jirka hlídal přes telefon a všechno bylo v cajku. Plán bylo dojet až do Pasova, počasí sice nebylo tak strašný, ale časté občerstvovací pauzy nás zdržely a když sme se po 60 km jízdy rozpili v podniku ShiffMeister (vesnička Wesenufer), bylo všechno další pasé.
Tupláčky do nás padaly jedna báseň, místní štamgasti se s náma dokonce dali do řeči a objednali nám na vyzkoušení jedno z typických jídel, takže už zbývalo jen vyřešit spaní, což byl oříšek, protože venku nepřetržitě lilo. Ovšem vandrování na kole v zapraseným a mokrým oblečení má nesporný výhody, díky kterým se dá vytěžit skoro maximum. Lidi vás mají za atrakci, zajímá je odkud kam jedete, kde spíte a jsou zřejmě mnohem víc shovívaví a štědří. Proto jsme si mohli dovolit přespat ve spacáku pod roztaženou markýzou podniku, ve kterým sme ještě před chvílí nechaly pěkný eura. Kosa byla sice neuvěřitelná, ale aspoň sme byli v suchu.
2. DEN
Probuzení do dalšího dne už bylo o něco lepší, pomale přestávalo pršet a tak jsme si skočili vedle do krámku na pořádnou snídani, kafe a hlavně záchod :D Pak už jsme si to mašírovali 30 km do Pasova, ale asi 2 kiláky před městem nás chytl totální slejvák, u kterýho by nepomohlo ani deset pláštěnek, takže jsme totálně promočení děkovali za benzinku, kde sme se museli dát trochu do klidu. Během řízkopauzy se parta bavila Ondisovýma zaliskanýma zádama, protože nikdo nechápal, jak může mít na bundě hnědou dálnicu, když je jedinej, kdo má na kole blatníky, zatímco ostatní jsou čistí jak Azurit.
Jakmile pršení polevilo, dojeli jsme zbytek do místního pivovaru Hacklberg, kde se do nás v klidu vlezlo vepřo knedlo zelo a pár pivi, a tak jsme začali polemizovat, jestli pokračovat dál. Ondis ale zavelel jasně, že takhle by to teda nešlo a tak jsme v mírným poprchávání opět sedli na kola. Během odpoledne se počasí zlepšilo a chvilkama vylezlo i slunko, takže jsme se i sem tam ohřáli, jinak to ale nebyla žádná hitparáda. Po dalších 40 km jsme dorazili do městečka Aldersbach, což sice nebyl původní plán, ale jelikož jsme v Bavorsku, pivovary jsou na každym rohu, takže ani tady nás nezklamali. U přilehlé skoro až zámecké zahrady jsme si dali večeři ze supermarketu a pomalu se chystali na večer, když nás najednou zmerčili dva kolemjdoucí se psem. Čekali sme, že dostanem čočku, že tam děláme bugr jak nějací imigranti, ale k překvapení všech se nás chlápek zeptal, jestli máme kde spat, a jestli ne, tak že má za kopcem stodolu.
A tak si o pár chvil později rozděláváme věci na statku pěkně pod střechou a můžeme jít bezstarostně vdechnout pár tupláčků. Ještě předtím nás hipísáckej páreček ale provádí kolem svýho panství. Tady je třeba podotknout, že stodola kam nás nechali jít je víc uklizená než jejich bejvák, ale to už jaksi patří k jejich životnímu stylu. Na druhou stranu pohostinnost jim nechybí - můžeme se osprchovat, dávají nám pivo a občerstvení. Ve stáji je dokonce elektrika, čehož všichni využili k dobití telefonů a powerbanek. Po přijatelně dlouhé době konverzování o smyslu života se odebíráme do pivovaru a poté do místní hospody na dojezd.
3. DEN
Ráno nás čeká královská hostina, oba hipísáci totiž dělají v místní pekárně, takže nám dovalili všechny druhy slanýho a sladkýho pečiva, uvařili kafe a nakoupili sýry, šunky a další potraviny jen pro nás. Těžko uvěřit, že máme takový štěstí a že se v dnešní době najdou tak vstřícní lidi. Než sme se vymotali ze stavení, bylo klasicky kolem poledne. Počasí nebylo nejhorší, nepršelo, ale foukal vítr a před náma bylo 60 km o něco těžším terénem, protože už jsme se odklonili od dunajské cyklostezky.
Navečer jsme dorazili do Eggenfeldenu, kde jsme si dali menší pivní přestávku a pak už zamířili za okraj města do pivovaru Brunner Bräu. Už z dálky to vypadalo na malinkatý rodinný podnik a bohužel jak jsme se přibližovali, zdálo se tam být naprosto mrtvo. Rychle se stmívalo a tohle byla čára přes rozpočet. Naštěstí bylo nakonec otevřeno, a i když se tam konala nějaká schůza postaršího spolku, paninka nás s radostí přivítala a pískla nám poslední volnej stůl vzádu.
Vyslechli jsme si několik proslovů, několik hlasování, zatleskali sme si s nima, a u toho sme spokojeně mastili karty, jedli a pili tupláčky. Dohromady za nás možná aji měla víc pěnez, než za celej spolek, ale ty šnicly a pivínka za to stály. "A kde vlastně spíte?", ptala se paninka před půlnocí, načež jsme jí odvětili, že vlastně ani nevíme a že se se spacákem určitě někam uvelebíme. Nikoho nenapadlo, že by nás druhou noc v řadě nechal někdo u sebe přespat, ale opak byl skutečností. Paninka mi šla ukázat zastřešenou terasu za pivovarem a nabídla, že si tam můžeme rozdělat spacáky, když si uděláme místo mezi stolama. Takovou nabídku nešlo odmítnout - pod střechou a v závětří se spalo jako na peci.
4. DEN
Probouzí nás poprvé sluníčko a vypadá to, že bude krásnej den na šlapání. Paninka nám dokonce odemkla pivovar, abysme mohli použít záchody a dat se trochu do pucu. Opět mi problesklo hlavou, jestli by někdo v ČR nechal bandu 4 cizinců přespat na zahrádce, natož aby jim otevřel hospodu a nechal je v klidesu bez dozoru promenádovat se kolem.
Tentokrát jsme vyrazili dříve než za poledne s vidinou, že nás bude hnát pěkný počasí, ale to se záhy zlomilo a střídavě začlo pršet. Delší jízda v pláštěnce, která všude vlaje a odporuje ideálním jízdním vlastnostem, není moc pohodinda, zvlášť když mi prší do ksichtu a zespodu stříká voda na nohy. I tak jsme museli zkusit ujet co nejvíc, aby nám do posledního dne nezbývalo třeba vražedných 110 km. Po 75 km jsme překročili hranice zpět do Rakouska, ale už se začlo viditelně stmívat a tak jsme potřebovali co nejdřív někam zapadnout. Ten pravý test odolnosti nás ale teprve čeká.
Jirka našel na telefonu ultimátní zkratku, díky které budeme za 10 km v nějakým zapadákově, kde to vypadá na další domácí pivovárek. Problém je, že cyklostezka se pomale mění na polňačku. Potom na lesní cestu. Potom už sme hluboko v lese, a později už to je pěší cesta a následně hiking. S každým dalším krokem očekáváme pozitivní zprávu o návratu z džungle, ale ta je v nedohlednu. S každým dalším krokem taky ztrácí smysl to otočit a vrátit se na normální komunikaci. Je totální tma, kolem mokro a kopřivy. Už delší dobu se nedá na kole jet a my postupně překonáváme pařezy, kořeny stromů a dokonce lávku, kde si musíme podávat kola z jednoho břehu na druhej. "Už jen kousek, tady už vidím, že vede normální cesta!" Tuto větu zvolal Jirka už počtvrté a nakonec měl teda pravdu.
Po hodinové epizodě boje o přežití se dostáváme z lesa a přijíždíme do podniku Heuriger und Brennerei Kurz ve vesnici Taufkirchen an der Pram, kde nás vítá postarší děda. Místní návštěvníci se na nás dívají jak na časově omezenou expozici, protože většina našich hader je špinavá a mokrá a tak jsme si je přinesli dovnitř na usušení. Nicméně chlapík je moc příjemnej pantáta, kterej neváhá dovalit rundu tupláků a u toho naprosto vyklidněně utrousí: "šnicl, ja?" Za chvílu donese každýmu talíř se dvouma šniclama a ještě se omlouvá, že u dvou porcí je jeden z nich menší, ale že to vokamžitě napraví a donese ještě jeden. Tuhle hostinu jsme po náročným dni opravdu potřebovali.
Netrvalo dlouho, a došel si za náma pokecat zvídavej pantátův zeť, kterej když zjistil, že nemáme opět kde spát, odběhl kamsi, že se poptá. No a za chvílu už nám ukazoval společenskou místnost hned vedle, kterou pronajímají pro soukromé akce. Prý už tam aji zatopil, abysme přes noc měli teplo a kdyby nám v noci vyprahlo, můžeme to dokrmit lahváčema z baru. Svět se sice v posledních letech zbláznil, ale v těchhle končinách je ještě v pořádku. A pohádka nekončila. V průběhu večera z nich vypadlo, že jsou vášniví paliči a alkohol dělají téměř ze všeho, co roste kolem, takže sme postupně vyzkoušeli řepovicu, česnekovicu, chilliovicu a jiné, což bylo ideální zakončení tohoto dne.
5. DEN
Po včerejším flámu přichází na řadu tvrdá kocovinka, ale netrvá moc dlouho, protože jakmile se proberem, v hospodě už nás očekávají se švédským stolem, čerstvým pečivem a právě udělanou kávou. Na scénu přichází pantátova manželka, která nás obletuje jak královský veličenstvo a průběžně doplňuje ty nejlepší šunčičky, salámky a sýrečky z Rakouska. Pokud byste měli podezření, že to všechno dělali pro zisk, vězte, že za ubytování a za snídani nechtěli ani korunu. Nakonec jsme jim ale stejně jako všem předchozím nějaký eura vnutili a mohli sme s čistým svědomím pokračovat dál.
Poslední den byl zároveň taky první se slušným počasí. V podstatě celej den svítilo slunko a my sme si to užívali. Zpět do Lince zbývalo necelých 90 km, z toho polovina však z kopca a následně po rovince kolem Dunaje, takže s jednou větší občerstvovací pauzou jsme to stihli za necelých 7 hodin. Zpátky u zoologické nás odchytl chlápek a chtěl zaplatit za to, že sme nechali obě auta týden na jejich parkovišti, ale když s náma nebyla řeč ani po vyhrožování policajtama, vztekle mávnul rukou a odešel. Poté jsme se odměnili místním wellness centrem a celej trip zakončili diskotékou Muzikpark A1 a večeří, kde pinkl zapomněl na Jirkovo jídlo, ale hned po tom, co Jirka nasraně vyhrkl, že jde k Turkovi na kebab, pasr přispěchal s lasagnema a pivečkama na účet podniku, takže nakonec všem bylo hej.
SUMA SUMÁRUM
Jak jsem již zmínil na začátku, tohle byl trošku jinej cyklotrip. Klidnější, míň náchylnej na bolavou prcinu a víc picí. Za těch 5 dní jsme si udrželi neuvěřitelnej průměr 10 piv na den a zároveň i slušných 80 našlapaných kiláků denně. Tentokrát ze mě nelil pot jako obvykle, ale byl sem věčně mokrej od deště. Změnila se i skladba věcí na cestu, protože tentokrát už nestačilo pár triček a jedny kraťasy, ale byly zapotřebí tepláky a mikiny. Taky jsme o hodně víc využívali GPSky a moderní technologie, ale mohli jsme si to dovolit, protože všude se daly najít zásuvky. Že v Rakousku a Německu mají kvalitní suroviny za podobný peníze už dneska ví každej, ale že vás jsou úplně cizí lidi schopni pohostit úplně zadarmo, to jsem nečekal. Systém cyklostezek kolem Dunaje je ve výborném stavu, proto bych podobný okruh doporučil všem, co rádi kolo, protože dostupnost z ČR je opravdu skvělá.
Žádné komentáře:
Okomentovat