Celej trip jsme si jako tradičně zařizovali sami. Nejdůležitější bylo napasovat letenky na pozdější plavbu, z toho důvodu jsme si moc nemohli vyskakovat a hledat akční letenky, protože jsme měli pevně dané termíny. S postupem času se zjistilo, že letenka Praha - New York - Miami - Praha vyjde mnohem dráž než zpáteční letenka Praha - New York - Miami, a tak jsme radši zvolili druhou, i když časově náročnější variantu. Zprostředkovatelem ubytování v NYC bylo opět staré dobré AIRBNB, tentokrát ve Williamsburgu. Kámoška, co v New Yorku už nějakej pátek bydlí nám v podstatě doporučila tři lokality - Manhattan zhruba po 90 st. a čtvrtě Dumbo a Williamsburg v Brooklynu. Zbývalo dořešit formality, jako je ESTA, mít platnej pas a s sebou kartu nebo $$$ v hotovosti.
I u takových zdánlivě maličkostí se ale dá hravě udělat chyba. Jeden večer jsem si sedl, klikl náhodně na jeden z odkazů a začal jsem vyplňovat formulář dlouhej jak čerstvá rolka toaleťáku a až jsem na finální stránce o zaplacení, najednou si všimnu, že dole je úplně malinkatým písmem napsaný, že žádost o vstup do USA zpracuje nějaká třetí strana, která si účtuje $80 za osobu. Z toho plyne ponaučení pro všechny, doklikejte se k tomu ideálně přes české stránky ministerstva zahraničí (odkaz) a máte jistotu, že zaplatíte jen $14 za osobu. Schválení trvá asi půlden pokud nenapíšete, že jste teroristi, takže se není čeho bát.
1. DEN
Vyrážíme z Brna vlakem RegioJet na poměry v solidním čase 6:09, páč letadlo letí až 11:20. Příjemná změna od posledních tripů, kdy sme většinou vyráželi už někdy po půlnoci. Všechno proběhlo hladce, dokonce jsem poprvé vyzkoušel online check-in přes appku British Airways a letenky jsem v ní měl taky. Let do Londýna utekl jak voda, 2 hoďky stopover byl tak akorát na opětovný projití sekuritou a protažení před 6,5 hodinovým letem. Trošku mě zdržel telefon, kterej sem si zapomněl vyndat z kapsy při průchodu bezpečnostním rámem, ale nic dramatickýho. Až tam jsem zjistil, že nemám pásek, kterej sem si sundával v Praze a chytře už si ho nevzal.
Měli jsme docela štěstíčko, protože jsme seděli úplně v poslední řadě, kde byly jen dvě sedadla, takže nás neobtěžoval někdo třetí, mohli jsme si libovolně sklápět opěradla, protože za náma už nikdo nebyl, a taky jsme si mohli odkládat věci všude kolem, aniž by to někoho štvalo. Během letu se o nás pěkně starali - vypil jsem několik lahvinek vína, najedl se, občas jsme mrkli na ňákej seriál a najednou jsme přistávali na JFK. Zvědavě jsme čekali na pohovor u imigračního úředníka, ale ženská se akorát zeptala, jak dlouho v USA budem a jestli jsme tu poprvé. Kromě otisků prstů nic dalšího nechtěli, ani nekontrolovali.
JFK má 8 terminálů, všechny z nich + spojení na Jamaica station nebo Howard beach station obsluhuje AirTrain - vlak bez řidiče jezdící furt dokola. Za lístek dáte $6, ten však platí jenom po dva zmiňované uzly. Pak už je potřeba si koupit lístek na metro (jednorázový na 2 hodiny za $3). Obecně jezdí metrem/vlakem převážně černí a sociálně nezajištění, nebezpečí ale snad nehrozí. Ubytování proběhlo taky v pohodě, krom toho, že sme byli vymrzlí z klimatizace letadla, která jela fest a v baráku ještě nepustili centrální topení. V bytě se třemi pokoji jsme ze startu byli sami, ale ne na dlouho. Další den se tam přimotala postarší paninka z Austrálie a pak ještě mladý páreček Francouzů. Nicméně na první den to i s časovým posunem bylo až až, takže sme padli do postele a chrněli jak zabití.
2. DEN
Večer předtím jsme už vomrkli okolí, takže ráno sme šli k panu Piňovi do obchodu na jistotu, dali si snídani a vyrazili na Manhattan. Na první vandrovací den sme měli nebojácný plán pěšky dojít až do Battery parku, podívat se na sochu Svobody a pak zase pěkně zpět přes Brooklyn Bridge. No akorát sme si jaksi neuvědomili, že na mapě to vypadá mnohem blíž než ve skutečnosti. Než sme přešli celej Williamsburg Bridge, už sme měli v nohách 2,5 km, ale nevyměkli sme. Hned první na raně byla Chinatown, tedy čínská čtvrť, do které když vejdete, máte pocit, že jste úplně někde jinde, než v Americe. Někdo by namítl, že se jedná jenom o obdobu brněnské Olomoucké, ale tak to není. V této čtvrti najdete jen a pouze Číňany, kromě obchodů a restaurací se zde nachází také buddhistické chrámy a každoročně tu probíhají oslavy Čínského Nového roku.
O kousek dál na jih se nachází radnice obklopená City Hall parkem, Trinity Church a Charging Bull. Battery park je doslova za rohem, ovšem na každym tom rohu se vás snaží zlanařit nějakej prodejce výletů, abyste si nešli koupit lístek jako každej normální člověk, ale abyste využili služeb jakési privátní taxi lodi, kde nebudete muset stát fronty, výhled bude lepší a cena v podstatě srovnatelná - kolem $70 za dva. Bohužel to není úplně pravda a moje podezření se záhy potvrdilo, když jsme si koupili single ticket pro dva za $37 v klasickým kiosku. Nevím, v jakým světě je 70 skoro stejně jako 37, ale u nás rozhodně ne. Navíc tyto taxi lodě nezastavují na ostrově, jenom vás povozí kolem, takže to už si radši můžete skočit na bezplatnej trajekt na Staten Island, což je oblíbená volba některých bláznů :D
Fronta na klasickou loď je sice velká, ale pohybuje se to dost rychle, takže jestli jsme celkově čekali 20 minut, tak to bylo hodně. Lístek platí na okružní jízdu Battery park - Liberty Island - Ellis Island - Battery park. Sami si můžete vybrat, kde a na jak dlouho vystoupíte. Lodě jezdí každou chvíli furt dokola. Pokud by někdo chtěl přímo do sochy Svobody, musí si zabookovat vstupenku online asi půl roku dopředu, takže hodně štěstí. Jinak si myslím, že pobyt na ostrově je pro tuto památku a pár fotek s výhledem na Manhattan dostačující a i tak výlet zabere celkově cca 3 hodiny.
Po návratu jsme nabrali kurz domů, po cestě jsme se stavili k 9/11 memoriálu, prošli jsme Wall Street a ochutnali typický hot dog ze stánku. Před cestou jsem si dal jasný cíl - hlavně si nezamazat kalhoty, protože mám s sebou jen jedny. Mise bohužel selhala hned po prvním kousnutí do párku, kdy se kousek mastné zeleniny vykutálel ven a padl mi rovnou do klína. Řádil sem jak tajfun, ale potom mě uklidnil kolemjdoucí černoušek, když mi dal podepsaný cédéčko s jeho nejnovějšíma hip hop hitama. Samozřejmě za něho chtěl nějakej bakšiš a když jsem mu dal $2, tak se tvářil dost smutně, ale popravdě - teď jsem si to cédo pouštěl a objektivně musím říct, že Leoš Mareš je proti němu král.
Poslední majstrštyk tento den byl slavný Brooklyn Bridge. Lidma se to tam jenom hemží, udělat kloudnou fotku je takřka nemožný, ale ten zážitek stojí za to. Zvlášť když zrovna zapadá slunko. Po přejití do Brooklynu jsme chvilku trochu bloudili, ale to už bylo v důsledku absolutního vyčerpání. 22 km v nohách se někde musí projevit a my už jsme jen otupěle škrontali nohama a doufali, že nás GPSka dostane co nejdřív do postele.
3. DEN
Vyspaní do růžova si vychutnáváme další snídani v bytě velkoměsta, když najednou Bětuška zahlásí: "Tys zamknul pokoj? Nemůžu otevřít dveře." V hlavě mi problesklo, jak bych asi mohl zamčít pokoj, když jsou klíče vevnitř na nočním stolku a vzápětí mi docvakl ten průser. Dveře se průvanem zabouchly a z nějakýho záhadnýho důvodu zapadl zámek. Horší bylo, že jsme měli úplně všechny věci vevnitř, včetně telefonu, a paninka pronajímajíc byt je mimo město. Pak se objevil již zmiňovaný francouzský páreček - "zaplať piča pánbůh". Tady jsem prostě musel použít oblíbenou frázi taťkovýho kamaráda. Stát se to den předem, kdy byl bejvák prázdnej, asi bysme tam čekali na náhradní klíč doteď. Takhle to trvalo naštěstí jen hodinu, co dovalil nějakej paninčin kámoš a všechno se vyřešilo.
S menším zpožděním vyrážíme tentokrát směr Central park. Po cestě sme prošli Little Italy a pak se napojili na 5th Avenue. Tady byl rapidně vidět rostoucí počet lidí na ulicích, fajnovější obchody a fešnější lidi. Zanedlouho jsme dorazili na Empire State Building. Na výběr jsou dvě možnosti - vstup do 86. patra, kde se nachází otevřená terasa, nebo kombinovaný vstup do 86. a 102. patra. Kdysi dávno jsem někde na netu četl, že bohatě stačí první varianta, ale přece jenom když už se letí tak daleko, nemá cenu šetřit. Bohužel internetový tip byl správný. Zatímco v 86. je prostorná (sice oplocená) terasa, úplně nahoře jste jen uvnitř věže, je tam hodně málo místa, výhled prakticky totožný a kvůli lesknoucím se oknům se ani nedá udělat pořádná fotka. Vstupný stojí něco přes $50. Kdybych tam byl znova, zvolil bych raději levnější lístek za cca $35, nebo tzv. Day and Night Experience do 86. patra (taky něco přes $50).
Další na pořadu dne bylo Rockefeller centrum - místo, který nás na celým NYC okouzlilo bezkonkurenčně nejvíc. Součástí centra je i Top of Rock, jehož vyhlídka je ve srovnání s ESB mnohem lepší, takže pokud váháte a chcete vyzkoušet jen jednu, doporučuju tuhle. V -1. patře se nachází spousta obchodů a restaurací, centru přiléhá také kluziště a během Vánoc se tu tyčí vánoční strom. Od tam už je to kousek do Central parku, kde bylo ideální počasí na odpočnutí a občerstvení. Jídlo byl bohužel propadák, ze stánku si Bětuška objednala cheese dog, na obrázku krásnej sendvič vycpanej čedarem, v reálu hot dog a na něm vyprclá tuna sýrové majonézy. Ani můj philly cheese steak nebyl zázrak. A tak jsme to pak nějak směřovali zpět domašov, po cestě doplnili kofein a hurá navečeřet se. Tentokrát jsme nachodili "jen" dvacet kiláků. A na pokoji jsem zjistil, že mám na zadku zašpiněný kraťasy. Zlaté časy.
4. DEN
Bez větších potíží jsme se vydali naposledy vstříc Manhattanu objevit krásy Broadwaye, Times Square atd. Ještě předtím jsme si udělali zastávku ve Washington Square parku, kde se jako v každym správným velkoměstě nachází atyp vítěznýho oblouku. Broadway byla pěkně nacpaná lidma a o nic lepší to nebylo pochopitelně ani na Times Square. Po povinné fotodokumentaci jsme zamířili opět do Central parku, tentokráté však hlouběji. V jedné části mě parta borců přizvala k místnímu fotbalovýmu matchi, tak jsem si chvilku vyzkoušel hrát na americké půdě, a potom už jsme pokračovali k muzeu MET. Ne, že bysme toužili jít dovnitř, jenom to obhlídnout, jak vypadá. Návštěvu exponátů uvnitř již tradičně přenecháváme větším nadšencům.
Po cestě zpět nám to nedalo a museli jsme se znova zastavit u Rockefellerova centra. Zároveň jsem si tam dal parádní burger, takže aspoň jeden den jsem měl radost z jídla. Bohužel to byl jeden z našich posledních zážitků ve městě, který nikdy nespí. Večer bylo na ulicích 2x víc rušno, než předchozí dny. Bylo vidět, že lidi razí do podniků se pořádně namazat. V naší čtvrti to taky žilo, ale po dalších 26 km v nohách jsme spali jak mimina. Jo a ještě něco - opět sem si zasral kraťasy :D
5. DEN
Byl čas si sbalit kufry a frčet na letiště. Na závěr si s náma pohrály ještě nějaký uzavírky, díky čemuž jsme dorazili na terminál ani ne 45 minut před odletem, ale kromě osobní prohlídky rozkroku už nás nic nezdrželo, takže letištní sprint jako před třemi lety v Londýně se nekonal. Další stanice - Miami.
Klíčové poznatky:
1. Počasí bylo ideální - 22 až 25 stupňů, jasno. I tak se ale může stát, že ve stejný období bude kolem nuly.
2. Potraviny celkem levné - rozhodně levnější než na jihu Evropy, to bylo dost překvápko. Naopak restaurace jsou velmi drahé (nemyslím fast foody)
3. Jiný zásuvky - díky této nedbalosti jsem první 3 dny jel v extra úsporným režimu, než jsem si v jednom elektru koupil redukci za $5
4. Angličtina - město disponuje takovou diverzitou, až jsou lidi zvyklí, že neumíte anglicky. Díky obrovské dřívější migraci jsou lidi milí a ochotní poradit/pomoct. Najdete zde zástupce skoro každé národností/vyznání. A tak je úplně normální, že se na zastávce zeptáte paninky, kde si koupit lístek a ona není schopná ani vykoktat, jak se jmenuje.
5. Zákazník je pán - neexistuje, že by si Američan nenechal ujít uplatnění slevy nebo se nechal odbýt. Když jsme kupovali 6 balení peanut butter cups a já neměl jejich slevovou kartičku, paní za kasou okamžitě vytáhla firemní, po tom co jsem se zeptal, jaktože je cena tak vysoká
6. XXL verze všeho - nejmenší americano v kavárně má skoro půl litru. Amíci jsou prostě zvyklí na family packy všeho :D
7. Globální řetězce jsou póvl - Starbucks, Mekáč apod. jsou v NY zavšivený podniky, kam chodí buď lidi na net, a nebo somráci na levný jídlo/kafe.
Závist, snad se i já někdy dostanu za louži (než pojdu věkem). Já bych si dal nejakou "movie" tour...místa, které znám z fimů. Jinak sqelý textík, pěkné videjko, jenom dávej příště víc bacha na kalhoty. Peter
OdpovědětVymazatRozhodne doporucuju, letenky uz jsou tedka za pusu. U kalhot si dycky vzpomenu na tu tvou instruktaz v pripade posrani, kdyz mas jen jeden utrzek toaletaku :D
Vymazat