1. DEN
Cesta ubíhala náramně, Jirka ujel fajnových 800 km s jedinou zastávkou v Rozvadově, kde nám parta kamioňáků poradila, že nemáme jet na Mulhouse, protože jsou tam prý záplavy a Francouzi nás nepustí. No radši jsme je neposlechli už vkůli tomu, že jinej směr by vedl dřív po Francii, kde bysme platili za mýtný, kdežto takhle jsme se vezli zadarmo co nejdýl po Německu. V 9 večer jsem převzal slavnostní žezlo, hrknul do sebe dvojitý espresso a pokračoval. Sotva jsem sedl za volant, neskutečně začalo lít, sjeli jsme z dálnice a štrachali se kus cesty po okrscích až do Freiburgu. Věc, na kterou jsem si už za ty léta zvykl. Jakmile se setmí, začne pršet, všechno se leskne, nejsou vidět čáry na silnici a do toho se zjeví kontrola na hranicích. "Počítejte s dostatečnou časovou rezervou, a to zvláště kvůli zvýšeným kontrolám na hranicích a letištích. Můžete se zdržet až několik hodin!" Takto varovalo ministerstvo zahraničí fanoušky mířící na EURO. Realita ale byla trošku jiná. Samozřejmě auta s francouzskou SPZ pouštěli jak nic a nás si odchytli bokem, ale když se mě oficír zeptal, kam jedem a já řekl Toulouse, načež jsem dodal pravým francouzským přízvukem Frrrrrance, týpek byl úplně odvařenej a okamžitě nás pustil dál, aniž by zkontroloval kufr, nebo ostatní pasažéry. Po záplavách ani památka.
Pokračovali jsme tedy bez problémů dál a hlavním úkolem bylo trefit po cestě benzínku Shell, kde funguje Jirkova firemní karta. To se bohužel po 400 km nepovedlo a tak jsme museli natankovat jinde. Jirka byl přesvědčen, že v průběhu pospávání Shellku zahlídl, ale já věděl, že jsme žádnou neminuli. Za volant sedl Ondis a ani on se k žádné nepřiblížil, přesto Jirka tvrdil, že tentokrát viděl dokonce dvě. V pět ráno jsme přijeli do městečka Vias, který jsme si dopředu určili jako checkpoint, kde dobijeme síly před zápasem. Podle internetu se zde nachází jedna z nejlepších pláží v okolí jak krásou, tak celkovým zázemím. V noci jsme to nebyli schopni posoudit, tak jsme rychle našli flek pod stromem a na 4 hodiny zalehli, ať jsme ráno čilejší.
2. DEN
Ráno nás probudilo nezvyklé chladno, silný vítr a počasí lehce pod mrakem. Na jihu Francie jsme teda počítali s něčím jiným, ale aspoň nepršelo. Během poledne se ale udělalo krásně a bylo teploučko, takže jsme hned mašírovali na pláž, kde se dokonce hrálo utkání v plážové kopané. Moře bylo studený jak sviňa, přesto jsme tam párkrát na osvěžení vlezli, ale na žádný dlouhý hrátky to nebylo. Fakta hovoří jasně, moře má v červnu u Vias maximálně 18 stupňů :-/ Potom taky nebylo divu, že jsme se všichni 4 hrdinně spálili, protože nikdo nechtěl nikomu namazat záda, takže třeba já měl asi 20 cm nad pasem čáru, kam jsem si dosáhl. Zbytek tak rudej, že bych si ani nemusel dávat dres a všichni by věděli, komu fandím. Jak skončil zápas, šli jsme to taky vyzkoušet a náramně jsme se u toho bavili. Mít písek všude a poskakovat na rozpálené pláži je fakt paráda a zároveň dost vysilující.
Ve tři jsme to zabalili a šli do jednoho z místních barů mrknout na fotbal, dal jsem si vegetariánskou kolu, zapli jsme si větrák a bylo nám hej. Kolem šesté jsme se jeli ubytovat do jednoho z místních kempů, který nabízí plac pro stan. Jmenuje se Le Navarre, je asi 1 km od pláže, s vlastním bazénem, barem, pizzerií a pétanque hřištěm apod. Za 6€ na hlavu super, sprchy a záchody sice nezářily novotou, ale jinak pohoda. Velký plus za to, že starší paninky v kempu uměly celkem anglicky, takže jsme se i mohli na něčem domluvit. Večer jsme si dali pizzu, já samozřejmě vegetariánskou (kuřecí není maso), u čehož jsme se náramně puberťácky bavili, protože ve francouzštině to byla pizza la cocotte. V 9 jsme mrkli na další zápas. Všichni 4 jsme u toho seděli jen sporadicky jak nějací staříci hluboko po třicítce a doufali, kdy už konečně písknou konec, ale holt po takovým dvoudenním výkonu jsme se těšili do spacáku jak nikdy.
3. DEN
Další ráno každej skuhral, jak ho bolí spálený záda, ale na to nebyl čas, ještě jsme se museli přesunout do Toulouse, který je cca 200 km daleko. Při příjezdu do města jak jinak než pršelo, tak jsme se nabalili na zápas dne a šli do fan zóny. Pivo za 7€ - no neber to, ale to se dalo očekávat. Udělali jsme pár fotek, zahalekali si s ostatníma fandama, zahráli si stolní fotbálek a mazali na stadion. Tam už byly kontroly přísnější, asi čtyřfázový, nakonec jsme všichni kromě Jirky prošli bez úhony, kterej musel odevzdat voňavku. Na stadecu jsme potkali Zárubu, jinak nikoho známýho a pak už se šlo na to. Atmosféra parádní, kdyby naši dali gól, tak bysme to tam snad zbourali. Škoda, že neudrželi remízu, ale zase být na zápase, kde nepadne žádnej gól, to měl radši Darida trefit na 1:1. Samozřejmě po prohře bysme se nejradši s ňákýma Španělama porvali, ale pak jsme si uvědomili, že všichni sedíme celou šichtu za komplem a dostali bysme do budky raz dva, tak nás to přešlo.
A tak jsme si sbalili saky paky a jeli zase domů. Jirka naShell, že asi 50 kiláků od Toulouse by měla být naše vytoužená benzínka, tak jsme tam dojeli a ona tam podle očekávání nebyla :) Místo toho se tam rozléhalo něco, co v minulosti možná sloužilo jako doplňovač pohonných hmot, ale rozhodně né Shell. Mýtus tedy pokračoval a když už jsme chtěli natankovat jinde, zahlédl jsem, že další benzínka na dálnici by mohla být naše známá žlutá. Jirka jasně zavelel, přestože svítila rezerva, že to tam zvládneme a když ne, doběhneme to s kanystrem. Nakonec se vše povedlo. Zbořili jsme jeden mýtus, natankovali plnou, občerstvili se a pokračovali dál.
4. DEN
Hezky jsme se prostřídali, na mě tentokrát padl ranní úsek od 5 do 9 hodin a zbylých 300 km už dojel Jirka. Zhruba od Jihlavy zase svítila rezerva s dojezdem 88 km, přičemž do Brna to bylo 85 km, takže na konci jsme ještě prožívali napínavý souboj kdo s koho. Jirka nehodlal ustoupit a prohlásil, že se radši nechá odtáhnout, než aby nechal někoho vzít do petky aspoň litr dva jako pojistku. Vsadil prostě všechno na jednu kartu a opět mu to vyšlo. Krásný zážitek :)
A na závěr důkaz, že jsme to fandění vzali opravdu poctivě a víc, než prohru 0:1, prostě vyfandit nešlo
Žádné komentáře:
Okomentovat