pátek 6. března 2015

Eurotrip - srpen 2011 (ČR -> Rakousko -> Itálie -> Francie -> ČR)

V roce 2011 mě přítelkyně poprvé přemluvila do tohoto bláznivého nápadu. Místo klasické "povalovací" dovolené prý zkusíme něco jiného, a sice trip po několika státech Evropy naším autem. Dost dlouho se mi tato věc nezdála, zejména proto, že jsem doposud neměl zkušenosti s řízením v zahraničí, a také proto, že náš vehikl, který jsem dostal předčasně k bakalářským státnicím, byl Dacia Logan r.v. 2005. Mým rodičům se tento nápad už vůbec nepozdával a dost se nám to snažili rozmluvit, ale já se nakonec přiklonil na stranu přítelkyně a výlet jsme si prosadili.



Na netu jsem našel, co je potřeba pro jízdu autem po Evropě - není potřeba skoro nic. Řidičák, techničák a zelená karta je samozřejmostí. Pokud auto není vaše, potřebujete ještě písemný souhlas majitele vozu (v mezinárodním jazyce - angličtina), že máte v zahraničí plnou kontrolu nad vozidlem a tento papír musí být potvrzený obecním či městským úřadem (přesně si to nepamatuju, ale na netu určitě najdete přesné znění - já to potřeboval, protože auto nebylo přepsaný na mě, jelikož otec má dost bonusů u povinnýho ručení). Pro jistotu je dobrý mít s sebou ještě evropský formulář pro případ nehody.

Celkový plán cesty měla na starosti přítelkyně, takže o to jsem se nestaral, pouze jsem od kamaráda vypůjčil GPSku, aby nás případně vytáhla z problémů. Nabalili jsme tedy všechny důležité věci a vyrazili. Před jízdou jsem samozřejmě autíčko umyl, zkontroloval, dopustil gumy apod., aby nedošlo hned k nějakým problémům. Když nad tím zpětně přemýšlím, nechápu, jak jsme se mohli vydat na takovou cestu relativně bez plánu, bez jakýchkoliv informací, jak to kde chodí a s nulovými zkušenostmi. O to větší to však byla zábava.


1. DEN (1.8.2011, pondělí)
Vyjížděli jsme ze Žatčan (naší rodné vesnice) cca ve 12:00, první zastávkou byla Benzina v Brně, kde jsme zkontrolovali pneu a koupili dálniční známky pro ČR a Rakousko. Potom jsme nakoupili v Olympii nějaké potraviny, natankovali a vyrazili po dálnici směrem na Vídeň. Protože jsme Vídeň už znali, rozhodli jsme se pouze pro krátkou zastávku s návštěvou centra. Cesta po dálnici byla v pohodě, jakmile jsme se blížili Vídni, zapnul jsem GPS, aby nás dovedla do centra. To se podařilo skvěle a stačilo jen najít nějaké parkování. Udělal jsem si pár koleček po místních tazích, abych se rozkoukal, pobral všechny značky a pak už jsme našli parkování zdarma nedaleko centra (někde kolem té řeky).

Bylo asi 17:00, prošli jsme centrum tak jak jsme ho znali z vánočních trhů, potom si dali kafe, udělali pár fotek a rozímali nad skvělou atmosférou ve městě. Navečer jsme se rozhodli pokračovat, jenže hned se objevil první problém. Na GPSce jsem nebyl schopnej nastavit další směr (Itálie - Benátky), vždycky tam zůstalo centrum Vídně. Poprvé jsem si toho nevšiml, ale bylo mi divný, že jedeme takovýma malýma uličkama. A najednou GPS zahlásila "odbočte vpravo", kde jsem viděl jak procválali koně s vozíkama a uviděl centrum, kde je samozřejmě peší zóna. Chvíli jsme se snažili to nastavit znova, ale když to nešlo, došla mi trpělivost a jel jsem prostě tím směrem, kterým jsme do Vídně přijeli. A voila, za chvíli jsme se od tam vymotali a ukazatele na dálnici už hlásily Graz, což byl náš směr.


Pokračování na dálnici bylo v pohodě, tam skoro není co pokazit. GPSku jsme naštvaně hodili do šuplíku a od té doby už jsme se orientovali jenom podle map z Google, které přítelkyně vytiskla. Nebyly tam žádný detaily, ale věděli jsme, který města zhruba míjet, abychom se dostali dál. Cestou jsem měl nepříjemné zjištění, a sice, že na benzinkách v Rakousku není nikde napsanej Natural.Všude buď Diesel, nebo Bleifrei Super. Říkal sem si, že to určitě bude to druhý, ale pak mě chytla schýza, že natankuju něco špatně a zůstanem trčet s nepojízdným autem daleko od domova, proto jsem okamžitě zmobilizoval dva kámoše, aby se na netu mrkli, jak to je. Potvrdili mi, že Bleifrei Super je ekvivalent pro náš Natural 95, tak jsme v Grazu vzali plnou za luxusní cenu 32 Kč/L a jeli dál. V tu dobu už se začalo stmívat, ale my jsme chtěli ujet pokud možno až za hranice s Itálií, tak jsme po dálnici fičeli dál. Jak na sviňu začalo nehorázně pršet a v kombinaci s tmou a neznámou trasou to byl pro mě opravdu luxusní zážitek. Mám pocit, že sem jel po dálnici sotva 90 km/h, ale víc sem si prostě netroufl. Zhruba ve 23:00 jsme projeli kolem Villachu a bylo jasné, že hranice jsou za humny.

Hned po překročení hranic mě čekalo první setkání s mýtnými branami. Ale aby toho nebylo málo, ještě před nimi nás odchytli policajti. Byl jsem docela vyklepanej, ale na druhou stranu mě utěšovalo, že jsem jel pomale, takže jsem doufal, že to nebude kvůli přestupku. Polda začal valit italsky, tak jsem mu rovnou řekl, že anglicky, jinak nerozumím ani slovo. Tak přepl do angličtiny a začal se vyptávat. Nejprve jsem odevzdal řidičák a techničák, kterej šel do auta zkontrolovat jeho kolega. On se mě mezitím ptal, kam jedem, proč tam jedem a podobný blbiny. Pak chtěl vidět kufr, tak jsem mu ho ukázal, že je naprosto narvanej. Zaujaly ho buchty od mámy, který byly pocukrovaný, tak si k tomu čuchl a řekl že dobrý. Chvilku si ve vysílačce ověřovali, jestli nejsme zloději a pak nám popřáli hezkou cestu a mohli jsme vyrazit dál. Žádný potvrzení o tom, že můžu řídit tátovo auto nechtěl a ještě že tak. Měl jsem ho totiž v češtině a to, že musí být v mezinárodním jazyce, jsem se dozvěděl až později. Jakmile jsem vjel do mýtné brány, naprosto jsem netušil. Myslel jsem, že se platí předem, tak jsem tam stál a hledal něco, kam bych vrazil peníze. Ještě, že byla noc a provoz skoro žádnej, takže jsem nikoho nezdržoval. Po chvíli jsem viděl, jak tam trčí lístek, tak jsem si ho vzal a brána se otevřela. Až pak jsem si uvědomil, že platit se bude, až někde z dálnice sjedu a podle toho lístku se vypočítá, kolik jsme po dálnici ujeli.

Popojeli jsme ještě pár kiláků a na prvním rozumným odpočívadle jsme to zapíchli. Napsal jsem SMSku domů, že zatím žijem, sklopili jsme sedadla a uvelebili se ke spaní. Přesto, že jsme byli na supr místě, kde nás nic neosvětlovalo a byl celkem klid od dálnice, za chvíli dojela skupina italských přičmoudlenců (u nás by to byli Romové), kteří si naférovku rozdělali stan na kousku trávy, co byl u parkoviště a začli dělat nehoráznej bordel. Proto jsem musel po chvíli přeparkovat blíž k dálnici, což bylo aspoň menší zlo, protože jinak bysme se nevyspali. Během noci byla takto na severu Itálie docela zima, takže jsem byl nucen na chvíli nastartovat a zatopit. Zbytek spaní už proběhl v pořádku a ráno jsme se probudili do druhého dne.

2. DEN 
Svítilo pěkně sluníčko, motorest u parkoviště jsme využili k ohřátí vody na čaj v rychlovarné konvici a posnídali jsme. Pak už jsme razili dál směrem do Benátek. Z map na Googlu jsem si pamatoval, že někde poblíž je obrovská budova na parkování, ovšem v reálu a v té rychlosti jsem vůbec nevěděl, kudma jet. Jel jsem proto po ukazateli Venezia, jenže do města se autem pochopitelně dostat nejde, takže těsně před mostem, kterej musíte projít pěšky, je kruhový objezd (a vedle hotel), kde se jen otočíte a můžete jet zase zpět. Vrátil jsem se tedy zpět na rozhodovací křižovatku - na jedné straně ňákej dok, na druhé sice parkoviště, ale nějak se mi to nezdálo. Vjel jsem tedy do postupně do doku i na parkoviště a všude mi řekli, že to je jinde. Tak jsem zvolil poslední možnost - mírná cesta do kopce, po kterém se odkryl horizont a za cca 300 metrů už jsme viděli onu obrovskou parkovací garáž.

Nikde jinde se v okolí Benátek zaparkovat nedá, takže placení se prostě nevyhnete. Několikapatrová budova je ale aspoň zdánlivě v dobrém stavu a celkem rozumně hlídaná. Nabalili jsme věci, hodili na sebe vhodný outfit a vyrazili. Jakmile vejdete do města, čeká vás naprosto jiný svět. Úzké uličky, plno kanálů a mostů, gondoly, no prostě úžas. Pro ženy samozřejmě na každém rohu luxusní obchod zasazený do architektury města a milion pizzerií. Benátky jsme prošli křížem krážem a i když se původně zdálo, že jsou malinký, nachodili jsme za celý den spoustu kilometrů. Navečer jsme se vrátili k autu, zaplatili asi 25 Eur za celodenní parkování a přejeli jsme kousek dál, že najdeme kemp, kde se ubytujeme. Původně jsme mysleli, že budou kempy přímo u moře, ale hned v prvním (Venezia Camping Village) nám obsluha řekla, že voda v okolí Benátek na koupání rozhodně není a první solidní pláž je třeba 30 km daleko. No než jsme se rozhodli, co dál, zahlásila nám, že mají plno a tak jsme stejně museli pokračovat dál. Naštěstí hned za rohem byl další kemp (Camping Rialto), kde bylo volno, tak jsme neváhali a okamžitě se ubytovali.

Kemp byl pěkný, příjemná obsluha, dalo se platit kartou. Sprchy a záchody taky v pohodě a vůbec tam nebylo plno, takže nebylo v kempu ani rušno. Za 2 osoby, stan a auto jsme dali cca 30 Eur, což se dalo. Naproti kempu je navíc hned zastávka autobusu, která vede přímo do centra Benátek (asi 10 minut jízdy), takže na recepci jsme si koupili lístky a vyrazili ještě na večerní Benátky. Tam jsme si dali večeři v podobě tradiční pizzy, vínko a bylo nám fajn.






3. DEN 
Do třetího dne jsme se vyspali do růžova, sbalili věci a pokračovali na trase dál. Další zastávkou pro nás bylo Lago di Garda, tedy jezero zhruba uprostřed severní Itálie. Sjel jsem z dálnice někde kolem Sirmione, kde jsme také zaparkovali (zdarma u ňákýho malýho obchoďáku). Nabrali jsme osušky a vyrazili na pláž. Pláž je kamínková, jezero mělké, ale je tam moc hezky a voda je celkem čistá, takže jsme strávili krásný den koupáním a povalováním po pláži s chytáním bronzu. Za pozdního odpoledne jsme se vydali do Bergama, což by se dalo považovat za takové předměstí Milána. Po cestě jsme dostali nápad, že vyzkoušíme jet po normálních silnicích. Tak jsem sjel z dálnice a fičeli jsme po okrscích. Zaprvé je to hroznej nezvyk a najednou vám připadá, že jedete hrozně pomalu, což je mimochodem pravda. Navíc nás dost pobavily italské značky, kde na jednom kruháči bylo napsáno Bergamo 25 km, na dalším 17 km a na dalším zase 27 km. Cesta vypadala jako nekonečná, měl jsem pocit, že jsme projeli neuvěřitelně benzínu. Proto jsme se pak rozhodli, že nebudeme plýtvat hlavně časem, a dál budem jezdit po dálnicích, přestože poplatky nebyly zrovna nejlevnější.

Bergamo je nic moc, ale nestavovali jsme se tam, abysme pochodili zajímavosti města, ale abysme se někde najedli. Po večeři jsme popojeli ještě pár kiláku k Milánu a zaparkovali u nějakého motorestu. Musím říct, že v tomhle jsou Italové skvělí. Celá země má organizovanou síť odpočívadel (Autogrill) s motorestem a benzinkou každých 20 - 30 km na dálnici. Každá tato area má navíc sprchy zdarma a všechno je na úrovni, takže pro cestování autem, když se nemáte kde osprchovat, je to naprosto ideální. Parkovací areál je navíc obrovský, vetšinou najdete i místa se zastřešením. Parkli jsme na nějakým temnějším místě, aby nás nic nerušilo, no stejně jsme se nevyhli hluku z dálnice, protože zrovna v tom úseku byl nějakej vymletej kanál, kterým každej náklaďák projel. Nicméně to nebyla žádná překážka, abych hned neusnul a přítelkyně to měla podobně.




4. DEN 
Ráno jsme pokračovali kousek k Milánu a následoval kolotoč s parkováním. Jelikož jsme neměli ponětí, kde je centrum, jeli jsme aspoň částečně podle značek. Potom sem celkem dobu hledal nějaký místo na zaparkování, což je logicky blízko centra téměř nemožný, ale nakonec se to v nějaké boční uličce povedlo. Všechny auta sice měly nějaký placky na předním skle, který vypadaly jako nějaký předplatný na parkování, nicméně obešel sem blok, nikde nebyly značky ani parkovací automaty, tak to asi bylo v pořádku. Zeptali jsme se kolemjdoucí, kde je slavný milánský dóm, ležící v srdci centra. Naštěstí celkem rozuměla anglicky, tak nám ukázala cestu na metro a od tam jsme se za 2 eura dostali prřímo na to náměstí (2 zastávky, výstupní zastávka Duomo).

 Vyšli jsme po schodech nahoru a než jsme se rozkoukali, stojí u nás černoši, strašně výřeční a motají nám jakési provázky na ruky. Byli hrozně příjemní, vyptávali se, jestli jsme manželé atd. Ovšem potom chtěli za ten kus nitě cituji: "Some money for poor kids in Africa." Reklamní trik dobrej, chvilku se s náma hádali a když jsem říkal, že nic nemám, byli tak dobrosrdeční, že by mi prý rozměnili, pokud mám jenom velký bankovky. Po chvíli tajtrlíkování nás nechali být, rychle jsem zčeknul, jestli mě mezitím neokradli, ale naštěstí bylo vše v pořádku. Okamžitě jsme se dohodli, že jakmile nás někdo další začne takhle otravovat, nebudeme na to reagovat, ale než jsme si to stihli ujasnit, přiskočil mladej borec, chytl přítelkyni ruku, zapískal a jí se snesli do dlaně všudypřítomní holubi. Vycvičený je měl dobře, na fotku taky dobrý, tak jsme svolili, že nás vyfotí. Ty fotky jsem mohl vzápětí smazat, protože jsem se soustředil víc na to, jestli ten klučina neuteče s telefonem, místo toho, abych se rozumně tvářil. Následovala ta samá situace, na férovku si řekl o peníze za to, že nás vyfotil a když jsme odmítli, začal dokonce nadávat a být nepříjemný. My jsme však nereagovali a rezolutně odešli dál. Oba incidenty se tedy odehrály celkem v poklidu, ale určitě si na to dejte bacha, pokud se nechcete dohadovat, nebo jste slabších povah a vyměkli byste. S odstupem času můžu říct, že to nebylo nic závažnýho a mezi tolika lidma by vám asi nic neudělali, ale když vás najednou obklíčí 3 afroameričani, není vám moc do smíchu.

Kromě této zkušenosti nás v Miláně ale nic dalšího (špatného) nepotkalo, takže jsme si toto město hezky užili. Pokud plánujete navštívit milánský dóm zevnitř, musíte mít zahalená ramena a kolena a vstupní prohlídka je velmi přísná. Samozřejmě ani jednu podmínku moje přítelkyně nesplňovala, tak jsem se tam šel podívat sám a žena smutně seděla na schodech. Pak jsem ale dostal nápad, že mám v baťohu pláštěnku. Sice byla dost průhledná, ale sekuriťák se nakonec nechal ukecat a pustil nás tam. Zbytek dne jsme strávili chozením po hlavních památkách Milána poblíž centra a večer jsme vyrazili dál. Ujeli jsme asi 80 km, potom sjeli do Tortony, že si tam dáme nějakou večeři. Zeptali jsme se paní s kočárkem, co by nám doporučila. Sice neuměla moc anglicky, ale prý že nás tam zavede. Byla to docela zašitá malá místní restaurace, ale o to lepší, než nějaký profláklý a plný turistů. Většina lidí tam chodila po práci na jídlo, obsluha neuměla skoro vůbec anglicky, ale nějak jsme se rukama nohama domluvili a dali si výborný italský těstoviny se sýrovou omáčkou apod. Vyspali jsme se pak kousek dál u některého Autogrillu a ráno frčeli do Janova.





5. DEN 
V Janově nastal opět problém s parkováním, projel jsem střed města a zaparkoval poměrně daleko za ním, ale bylo to opět zadarmo, takže pohoda. Nasnídali jsme se o kousek dál na lavce a pak už jsme mířili do centra. Tam jsme se celkem dlouho nemohli dostat a neporadil nám ani autobusák, který se sice snažil najít na mobilu nějakej slovník, ale moc mu to nešlo. Nakonec jsme proudili s davem, až jsme se dostali tam, kam jsme chtěli. Janov je velice zvláštní město - přístav. Musím říct, že mě nijak zvlášť nezaujalo a památky jsou tam regulérní jako skoro všude. Náměstí, sem tam nějakej kostelík, věž, fontána atd. Nicméně u moře je to hezké a zaujmou zejména afroameričtí překupníci luxusních kabelek a brýli (specializace na Guess, LV, ...), kteří jak vidí policii, okamžitě vše balí do deky, na které zboží vystavují a jsou v tu ranu pryč. Kromě nich stojí za zmínku třeba akvárium a hodně lodí, ať už atrap, nebo reálných.

V podvečer jsme opět vyrazili na dálnici směrem k francouzským hranicím, po cestě jsme opět sjeli, abysme ochutnali něco místního, ale bohužel už si nepamatuju, co to bylo za město. Vybírali jsme totiž záměrně něco menšího. Ochutnali jsme další pizzu a poté se odebrali k hranicím. Bohužel pro nás jsme to zapíchli evidentně u posledního motorestu před hranicema, takže tam zastavoval skoro každej a na vyspání byl dost hluk. Musím říct, že mě tyto věci netrápí a vyspal jsem se skvěle, ale přítelkyně tvrdila opak :)





6. DEN 
Ráno byla před náma krátká cesta k Nice, což měl být vrchol naší dovolené. A i přes dopolední problémy tomu opravdu tak bylo. Sjeli jsme z dálnice do Antibes a chtěli se vrátit po normální silnici k pobřeží, kde bysme našli kempy na ubytování. Jenže za boha jsem nemohl najít ukazatele, které by nenaváděly na dálnici. Všude pořád zelené značky NICE, takže jsem dost dlouho kroužil po Antibes, až mi ruply nervy a řekl jsem si, že když pojedu po pobřeží, musíme se dostat tam kam chcem. A opravdu tomu tak bylo. O pár kilometrů dál bylo město Cagnes-sur-Mer kde jsme spatřili první ukazatele na kemp. Jeli jsme tedy podle značení, které nás dovedlo asi 4 km do vnitrozemí a když už jsem zoufal, že ten kemp pravděpodobně dávno neexistuje, najednou se před námi zjevil (Camping la Riviere). Na recepci byl příjemný pán, který uměl jakžtakž anglicky, tak nás ubytoval, všechno vysvětlil a my jsme byli šťastní, že máme nějaké zázemí. Cena se pohybovala okolo 25 eur za 2 osoby, stan a auto na noc. Kemp byl ve výborném stavu, čisto, dostatek místa, plno sprch, malý obchůdek se základními potravinami a drinky. Kromě toho byl uprostřed kempu také skvělý bazén (do kterého však nemůžete s plavkama kraťasových typů) a po večerech tu hrálo starší osazenstvo oblíbený petanque. Cedule u recepce hlásala zřejmě něco o večerních programech, za 2 noci co jsme tu spali jsme ale žádný nezažili (nápis byl ve francouzštině, takže možná jsme si to jen špatně domysleli :D ). Jak jsem již zmínil, kemp se nachází v odlehlé části, takže je tam klid, nikdo nehulákal dlouho do noci a od 23:00 se zavřela brána, která bránila případným škůdcům vejít do areálu. Neznamenalo to ale, že by se nikdo nedostal dovnitř a ven. Dostali jsme totiž kód, kterým se dala brána otevřít takže nebylo potřeba se strachovat.

Pobyt na jižním pobřeží Francie byla nejhezčí část celého výletu. Všechno je krásný, super moře s oblázkovou pláží, příjemní lidé. Menší mínus dávám za neochotu (možná i neznalost) mluvit anglicky, ale člověk se dycky rukama nohama domluví. K pláži jsme dojeli vždy autem, kde se dalo v pohodě zaparkovat, po cestě zpět do kempu jsme si nakoupili v místním InterSPARu. Jelikož jsme neměli lednici, požádali jsme v kempu starší rodinu, jestli si u nich nemůžeme nechat sýry a mléko. S tím nebyl problém, i když vysvětlování chvíli trvalo.




 7. DEN
Druhý den u moře se nám stala nepříjemná věc, která však měla dobrý konec. Po příjezdu na pláž jsem si jako obvykle vzal všechny cennosti z auta do batohu a klíč šupl do kapsy od plavek. Zároveň jsem sám sebe upozorňoval, abych si na pláži klíč vyndal a nešel s ním omylem do moře. Samozřejmě během pár vteřin jsem na to zapomněl a hned valil do moře. Protože su furt jak malý děcko :D skákal sem do vln, potápěl se na dno, dělal kotrmelce a podobný kraviny - no prostě asi hoďku sem nacvičoval všemožný kreace, pak vyjdu na deku a zjistím, že mě něco tlačí v kapse. Podívám se a tam ten klíč od auta, kterej sem si měl vyndat. Když jsem si rychle promítl, co jsem v moři dělal za blbosti, divil jsem se, že mi ten klíč v kapse zůstal, proto mi hned naskočila husí kůže s následným pocitem "díky bohu". Z této situace jsem se ponaučil a další výlety už jsme absolvovali s náhradním klíčem, který měla přítelkyně vždy v kabelce, kdyby se něco stalo.





8. DEN 
Další den už jsme bohužel museli pomalu vyrazit zpět, ale kdyby bylo na mně, vydržel bych tam měsíc. Takový letní sídlo v Provence by se fakt šiklo. Po cestě zpět jsme se opět zastavili na večeři v Tortoně a poté jsme přespali v autě nedaleko Milána. Tento den byl víceméně jen cestovní.




9. DEN 
Po probuzení a nasnídání jsme opět pokračovali v cestě. Před obědem jsme dojeli zpět k Lago di Garda, kde jsme si dali na stejném místě půldenní relax. Následně jsme pokračovali dál, tentokrát však vrchem směrem na Innsbruck a poté na Salzburg. Tam se jede kus přes německou dálnici, kde jsem měl strach kvůli dálniční známce, ale později jsem se dozvěděl, že zbytečně, protože osobní auta za dálnice neplatí. Vyspali jsme se opět v autě těsně před Salzburgem, byla teda pěkná kosa, ale zvládli jsme to.



10. DEN (10.8.2011, středa)
Poslední den na cestě jsme potkali na nějakým odpočívadle Slováky, co stopovali do Bratislavy, tak jsme je svezli k Vídni a poté si putovali vlastním směrem. Někdy odpoledne jsme po deseti dnech dorazili zpět do naší vesnice, plní nadšení a zážitků. Všechno se povedlo na jedničku, po cestě jsme neměli žádné problémy s autem ani nic podobného, proto můžeme směle plánovat další výlet. Celkově jsme najeli cca 2700 km.




Klíčové poznatky:
1. Zkontrolujte auto před jízdou. To poslední, co chcete, je kupovat v Itálii novou baterku, dolívat olej apod.
2. Nezapomeňte na všechny důležité dokumenty (jak osobní, tak od auta)
3. Mějte aspoň přibližný plán cesty. GPSka je nad zlato, rozhodně však nejezdit bez vytisklé mapy.
4. Zjistěte si dopředu dálniční poplatky.
5. Jezděte po dálnicích. I když se to nezdá, je to velký šetřič času zejména na dlouhých vzdálenostech. Poplatky na jihu Evropy formou mýta jsou sice větší, ale kodrcat se přes vesničky opravdu nemá smysl a jenom vám cestu znechutí.
6. Kdekoliv se dá zadarmo zaparkovat. Nevypadá to, ale pokud projedete pár bočních ulic nedaleko centra, něco vždy najdete. Pokud jste pohodlní a zaplatíte si, parkujte potom co nejblíž centra.
7. Neriskujte dopravní přestupky, za ty pálky v zahraniční to nestojí. Pokud to však někdo hrne před váma, držte se ho a policajti kdyžtak odchytí jeho :D
8. Všude se dá domluvit
9. Nenechte se vytočil horkou povahou řidičů na jihu. Klakson je základní výbava v provozu, ale neznamená to, že jste idioti. Také doporučuji být obezřetný ve městech, kde vás předjíždí samej skútr zleva zprava.
10. Dopravní značení je vesměs stejné,  ovšem ukazatele na dálnici mají modrou barvu, zatímco ukazatel po obyčejné silnici je zelený - to byl taky důvod, proč jsem bloudil ve Francii a myslel si, že zelená značka NICE je cesta po dálnici.
11. Netankujte na dálnici. Cena se šplhá klidně až do 2 eur za litr. Přitom když sjedete do města, můžete se dostat na 1.35 eur.
12. Život na jihu je obecně dražší než v ČR, počítejte s tím a hlavně nepřepočítávejte ceny v supermarketech! Je to dovolená, kterou si máte užít.
13. Mějte pro případ náhradní klíč od auta a nenechávejte cennosti v autě, nebo cokoliv, co by mohlo vzbudit pozornost.

SUMA SUMÁRUM
Dálniční poplatky:
ČR - desetidenní, měsíční nebo roční známka
Rakousko - čtrnáctidenní známka
Itálie - mýtné za ujetý úsek, občasné poplatky za tunely
Francie - mýtné za projetý úsek
Více INFO

Měna:
Rakousko, Itálie, Francie - euro

Benzín:
v Rakousku srovnatelný s ČR, v Itálii a Francii kolem 40 Kč/L

Celý trip nás vyšel cca na 12 tisíc Kč na osobu

Žádné komentáře:

Okomentovat