Plán cesty měla na starost opět přítelkyně s tím, že tentokrát vytiskla provizorní trasu na Google Maps jen pro jistotu, protože GPSku jsme už měli funkční. Před cestou jsem klasicky nakoupili nějaké základní suroviny, dostatek pitné vody na cestu, dálniční známku a už jsme si to mašírovali směr Praha.
1. DEN (28.7.2013, neděle)
V den kdy jsme vyrazili bylo zrovna nehorázný horko, přes 30 stupňů, takže v autě bez klímy to byla opravdu bombička. První pauzu jsme proto dali už někde u Prahy a teprve potom jsme frčeli dál. V Plzni byl bezkonkurenčně nejlevnější benzín, díky vyhlášené čerpací stanici ONO, proto jsme vzali plnou a jeli dál. Další zastávka byla v Rozvadově, kde jsme se opět občerstvili. Bětuška si dala vynikající salát od MC Donalds, po kterém usoudila, že si ho už nikdy v životě nedá. Já naštěstí zvolil osvědčenou klasiku - číza a jahodovej šejk, což bylo v tom vedru ideální. Čím víc jsme se však blížili k jihozápadu, tím víc se ochlazovalo a přibývala mračna.
Pokračovali jsme směr Norinberg a poté měl být opěrný bod Karslruhe. Jenže za Norinbergem nic nenaznačovalo, že bychom se blížili (všude jen ukazatele na Heilbronn, Stuttgart, Würzburg atd. Tak jsem vytáhl GPS, že ji konečně pustíme do akce a v tom mě čekalo první nemilé překvapení. NAVIGON sice fungoval skvěle, ale bez stažených map Německa, je každá navigace celkem k ničemu, že? Druhá velká cesta Evropou, druhý fail. No co se dalo dělat. Prostě jsem to nezkontroloval a v základu tam byla jen mapa ČR. Zvládli jsme to jednou, zvládneme to i podruhé. A tak sem na to šlápl a přítelkyně vytáhla záchranné vytištěné mapy z Googlu. Za Heilbronnem už jsme viděli ukazatele na Karlsruhe, odkud už to bylo do Basileje co by kamenem dohodil.
Někde v Německu jsme si v motorestu dali jídlo, vysprchovali se a dojeli ještě za hranice do Švýcarska, kde jsme to zapíchli. První noc trávíme podle plánu na jednom z mnoha motorestových parkovišť uvnitř našeho červeného Ferrari.
2. DEN
Ráno se probouzíme do krásného deštivého dne. Dáváme si snídani a poté pokračujeme dál. Cílem je Ženeva, kde se chceme ubytovat v nějakém kempu u Ženevského jezera a pár dní tu nasávat krásy Švýcarska. Po cestě však prší čím dál víc a chvílemi stěrače ani nestíhají. I když jedeme po dálnici, je patrné, že projíždíme krásnou přírodou. Mimochodem - jízda po dálnici je ve Švýcarsku nevyhnutelná. Nevyhnutelná je taky roční známka, stojící asi 800 Kč. Bohužel, nic v menším časovém horizontu se nevede, na druhou stranu to ale není nic,co by vás zruinovalo. Viňetu (jak tomu všichni říkají - Vignette) koupíte už v Německu před hranicemi na jakékoliv benzince (dálnice v Německu byly zatím zdarma).
Kombinace šera a deště přítelkyni natolik zmohla, že spokojeně podřimuje na sedadle. A ještě že tak. Auto totiž pomalu začínalo stagnovat, cukat a nechtělo jet víc jak 100 km/h. Vzpomněl jsem si, že už se mi to jednou stalo, když jsem jel z Prahy do Brna a taky šíleně lilo. Holt rumunský šíp nevydrží tolik, co ostatní a tak jsem v poklidu jel v nejmožnějším pravém pruhu a plahočil se jak šnek. Samozřejmě mi to vlilo trošku adrenalinu do žil, ale to poslední co bych potřeboval bylo, aby do toho začala vyšilovat ženská :)
Déšť později ustal a auto se zase vzpamatovalo, takže tuto krizovku jsme přežili bez úhony a někdy kolem 11:00 jsme dorazili do Ženevy. Dali jsme si rest u první benzinky, ale pořád poprchávalo a nevypadalo, že by chtělo přestat. Asi půl hodiny jsme přemýšleli co dál. Jít do rizika a zůstat zde, i když hrozilo špatné počasí i během následujících dnů? Nakonec jsme se rozhodli Ženevu přeskočit a pokračovat dále směrem do Lyonu. A dobře jsme udělali. Cestou tam se začalo vyjasňovat, nabrali jsme benzín (poněkud dražší než v ČR) a odpoledne dorazili na místo. Stejně jako v předchozích případech jsme se snažili zaparkovat zdarma co nejblíž centru, Nakonec jsem vychytal místo opravdu blízko a stálo 1 euro na hoďku (čili ve Francii za pusu). Zbytek dne jsme strávili v centru, pochodili jsme pár zajímavých míst a dali si v kavárně zaslouženou odměnu.
V Lyonu není tolik věcí k vidění. Nabízí to, co skoro každé větší město nejen ve Francii. Zajímavostí je zmenšená kopie Eiffelovy věže nazvaná Tour métallique de Fourviére. Jinak klasika, nějaký katedrály, parky, náměstí, vládní budovy atd. V kavárně sem se dostal na net a zjistil jsem, že v Ženevě má další 3 dny pršet, takže jsme se poklepali po ramenech, že jsme dobře udělali. Večer jsme ještě kousek popojeli a poté jsme si ustlali opět v autě u motorestu blízko dálnice (poplatky za dálnici formou mýtného za projetý úsek).
3. DEN
Další den nás čekala Andorra. Vyrazili jsme proto hned z rána a užívali si jízdu lemovanou francouzským pobřežím. Do Andorry můžete vjet dvěma způsoby. Buď budete dál lemovat pobřeží a odbočíte až v Perpignan, nebo zabočíte již v Narbonne, pojedete směrem na Toulouse a pak sjedete dolů. Druhá varianta je rychlejší, ale výrazně delší a vzhledem k tomu, že většinu dáváte po dálnici, je to i dražší. Tak jsme zvolili variantu první a čekali, co se stane. Za Perpignan to vypadalo skvěle, žádné poplatky, ale vozovka kvalitnější než dálnice u nás. No rychle nás přešel humor, protože postupně se cesta horšila a horšila, až se z ní stala úzká klikatá cesta. S tím klikatá opravdu nežertuji. Jede se neustále do kopce, z jedné strany skála, z druhé pochopitelně propast dolů místy bez svodidel. Komu se dělá ze serpentin zle, rozhodně nedoporučuji. Cesta z druhé strany bude asi podobná, ale né v takové kvantitě.
Někde v půli kopce jsme našli zčista jasna odpočívadlo, tak jsme si udělali parádní piknik a počasí nám taky přálo. Místní lidé jsou zřejmě na tyto cesty zvyklí. Borec mě předjížděl v zatáčce jak nic, zatímco já se šinul sotva 50 km/h. A za chvíli jsme řešili nepříjemný problém. Do Andorry zbývalo ještě pár desítek kilometrů, na cestě žádné benzinky a hladové očko už pomalu pomrkávalo z palubovky. Hypnotizoval jsem kontrolku jak jsem mohl, no nakonec jsme to tak tak zvládli za hranice Andorry, kde hnedka byla obrovská čerpací stanice a samozřejmě miliony aut. Neberte taky benál za 26 Kč/L, když všude v okolí je kolem čtyřiceti. Natankoval sem aji to, co se nevešlo, doplnil rezervní kanistry, a bylo. Jediná nevýhoda byla, že se nedalo zaplatit kartou. Jak se později ukázalo, vůbec jsme se nemuseli plašit. Na cestě po této malé zemi je mnoho dalších benzinek, kde normálně karty berou. Jenomže nás tlačila prázdná nádrž a taky takovej ten hurá moment, že je to možná jediná benzinka v Andoře.
Příroda je tu nádherná, ale jinak toho tady moc nenajdete. V hlavním městě jsme zaparkovali někde u bytovek a prošli jsme centrum. Viděli jsme i místní fotbalový stadion a jakousi hlavní ulici, kde bylo nejvíc obchodů a turistů. V některé z kaváren jsme si dali kafčo, pak jsme navštívili jeden obchod, kde měli levnej alkohol, cigarety a salámy a navečer jsme odjížděli do Španělska. Na internetu sem před cestou četl, že každej, kdo není Frantík nebo Španěl, má jistotu kontroly na hranicích. A taky že jo! Všechny auta přede mnou projely v klidu, ale jak celník zmerčil cizí značku, už si mě volal, abych zajel ke kraji. Uměl celkem obstojně anglicky, ptal se odkud jsme, kam jedem atd. Chtěl vidět, jestli nemáme něco k proclení, ale kromě pětilitrovýho demižonu od pitné vody napuštěnýho benálem jsme nic z Andorry nevezli. Pak omrknul interiér a nechal nás v poklidu pokračovat.
Cesta z Andorry do Barcelony je trošku zdlouhavější, protože trvá než najedete na dálnici (poplatky za dálnici opět formou mýtného za projetý úsek). I proto se rychle začalo stmívat a my jsme tušili, že do Barcy ten den nestihneme dojet. I ten úsek dálnice nebyl nic moc, motorest opravdu jednou za čas a to ještě takovej pochybnej. Sjeli jsme proto někam do vesnice, kde jsme si na louce u pole udělali večerní piknik. Byli jsme už blízko Barcelony a tak jsem zavelel, že další obstojné odpočívadlo bude náš nocleh. Když jsme na něj narazili, byli jsme trošku zklamaní, protože to byla taková zavšivená benzinka, sprchy žádný, prodavač unuděnej k smrti a obrovský parkoviště obklopený lesama. To vše navíc opodál dálnice, takže na nerušený spaní supr, ale jelikož tam nebyla ani noha, trošku v nás ožily vzpomínky z Texaskýho masakru motorovou pilou. Když šla Bětuška na záchod, radši sem z venku kontroloval toho prodavača, aby nezkoušel nějaký fígle. Noc jsme nakonec přežili bez úhony, tak všechno dobře dopadlo.
4. DEN
Barca byla opravdu za humny, takže ještě že jsme se vyspali na posledním odpočívadle, který bylo přítomný. Takhle pozdě v noci bychom totiž asi těžko hledali ve městě plac nebo kemp na přespání. Ráno se tvořila kolona před vjezdem do města. Prvně jsem si myslel, že je tam nějaká bouračka, ale asi je to normální dojíždění z okolí. Po příjezdu do centra jsem měl problém najít cestu směr Mataró, kde se měly nacházet kempy ve větším množství. Po bloudění městem, kdy mě cedule stále naváděly na dálnici, jsme se nakonec zeptali taxikáře, protože ostatní lidé nebyli schopni ani kváknout anglicky. Taxikář tvrdil že umí, no řekl akorát left right a zbytek začal valit španělsky a rukama nohama. Trasu jsme zhruba pochopili a taky jsme zachytili název kempu - Camping Barcelona.
Opravdu jsme jej našli, ale byl přeplněný a jelikož byl blízko města, tak i drahý. Proto jsme jeli dál po pobřeží s domněním, že najdeme něco lepšího. Postupně jsem začal ztrácet víru, protože už jsme ujeli pěkných pár kilometrů a kempy nikde. Přítelkyně mě však přesvědčovala, že už to každou chvílí musí být. A nakonec měla pravdu. Mezi Arenys de Mar a Canet de Mar jsme objevili 3 kempy. První bez zjevného názvu byl bohužel plný. Hned za ním další dva - Camping Marcos a Camping Carlitos. Oba měly volné místo. Camping Carlitos vypadal lépe, ale taky byl mnohem dražší (auto, 2 osoby, stan za 33 EUR/noc). Camping Marcos byl naopak příjemný, s rodinným prostředím. Vedl to zřejmě starý pán a na recepci stála jeho dcera, která kupodivu uměla anglicky. Vypadalo to, že ani nemají pevně daný ceník. Když jsme se zeptali, za kolik to bude za 2 noci, dcera se ho šla zeptat a donesla ležérní odpověď: "My father says.. 20 Euros". Deset euro za noc v kempu, kde bylo vše potřebné a s luxusní pláží a čistým moře asi 20 metrů za zadním vchodem - to už se nám asi nikdy nepoštěstí.
Bližší info o kempu: INFO a VIDEO
Pobřeží navíc lemuje železnice, stanice jsou asi 10 minut chůze jedním či druhým směrem, takže se pohodlně dostanete do centra Barcelony za 30 minut. Ten den jsme si udělali volno a jen se povalovali na pláži. Stihl jsem si spálit lýtka, ale stálo to za to. Moře úplně skvělý, písčitá pláž, no prostě něco pro mě. Prošli jsme si i městečko Canet de Mar, abychom poznali trošku té španělské kultury.
5. DEN
Další den jsme se vydali do samotné Barcelony. Auto jsme nechali pěkně v kempu a využili jsme zmiňované železnice. Aspoň jsme se vyhnuli dopravě a hledání parkování v tak obřím městě. Ještě jednou zmíním, že Barca je fakt obrovská. My jsme všechno šli pěšky, ale doporučuju přemísťovat se veřejnou dopravou. My jsme totiž blázni. Na netu si určitě najdete plno významných památek, záleží jen na vás, kolik toho chcete vidět. My jsme prošli to hlavní - monument Kryštofa Kolumba, barcelonskou katedrálu, nejslavnější ulici La Rambla, nějaké Gaudího stvoření, Sagradu Familiu, Parc Güell (skvělý výhled na celé město), několik parků atd. V žebříčku měst, které jsme navštívili jde Barca rozhodně do popředí.
Na večer jsme si vytipovali restauraci WOK. Četl jsem o ní v nějakém článku Čechů, kteří se vydali na podobný eurotrip, ale s využitím vlaků (INFO + VIDEO). V této čínské/japonské restauraci zaplatíte v poledne 10 eur (13 večer) a můžete sníst, co chcete. Opravdu lahoda. Znavení po celém dni (jenom od pobřeží k parku Güel je to vzdušnou čarou přes 5 km) a s plným břichem jsme se doloudali na vlakové nádraží, odkud jsme jeli zpět do Canet de Mar. Nevím to přesně, ale lístek stál kolem 7 eur na osobu. Ve vlaku nás čekalo nepříjemné zjištění, že vlak končí v Mataró. Hrůzou jsme čekali, co bude, a už jsme se připravovali na noční třináctikilometrovou procházku na závěr. Naštěstí se tam pouze přestupovalo na další vlak, který už nás zavezl až na místo. Nutno říct, že to byla docela úleva. Nohy mě pálily jak čert a v kombinaci s celodenním slunečním svitem, kterej přílíval do ohně díky mým spáleným lýtkům, to nebyl žádnej med.
Jenom jsme se modlili, aby byl v kempu klid. Minulou noc totiž sousedovic rodina řádila až do rána a my jsme se moc dobře nevyspali. Naštěstí to bylo tuhle noc v pohodě, ale zároveň si myslím, že bych i tak padl do stanu jak zabitej, a nevzbudil by mě ani řvoucí dinosaurus.
6. DEN
Ač bylo ve Španělsku nádherně, museli jsme se přesunout dál. Tentokrát už jsme mířili do staré známe destinace Cagnes-sur-Mer ve Francii. Po zkušenosti z minulého tripu jsme se tam prostě museli vrátit. Ještě před tím jsme se ale zastavili v Cannes - když už to bylo po cestě.
V Cannes to v létě žije. Město (zejména restaurace u pobřeží) je narvané lidmi. Jiná zajímavá místa zde snad nejsou (kromě kasína a slavné haly, kde se koná každoroční filmový festival). Na promenádě u pláže se nám stal srandovní moment. Chtěli jsme si dát ledovou kávu, ale téměř žádný stánek ji nenabízel, proto jsem se šel zeptat do jedné kavárničky, kde mi číšník ochotně řekl, že to rozhodně mají. Začal dělat klasický espresso a ptal se, jestli do toho chcem mlíko. Zaujal sem podezření, že ten člověk určitě nerozuměl, co chci a taky tomu tak bylo. Navíc chtěl za ty dvě pidi kafíčka asi 12 eur, takže sem mu řekl, že sem si přál ledovou kávu, ne normální. Borec hbitě lapl kostky s ledem a začal to lifrovat do toho malýho espressíčka. Cukaly mi koutky, ale řekl jsem mu, že takhle by to teda nešlo, načež ho to tolik rozpálilo, že nás vykázal z jeho podniku a v záchvatu rozhořčení nadával něco francouzsky. Tak jsme si museli dát ledovou tříšť o pár stánků vedle :)
Večer jsme neodolali a vybrali si jednu z mnoha restaurací u pláže, obsluhovala nás nějaká Ruska, uměla celkem dobře anglicky a byla příjemná. Cena odpovídala Francii a letní sezóně. Večer jsme popojeli kousek blíž k Cagnes-sur-Mer a na odpočívadle se vyspali.
7. DEN
Ráno jsme pokračovali rychle v cestě, abychom se ubytovali co nejdříve v kempu. Poučen z předchozího tripu jsem se držel pobřeží, abych zbytečně nenajel na dálnici a zároveň abychom zbytečně nebloudili. Bohužel tentokrát jsem se držel pobřeží až moc, takže jsme si dali okružní jízdu kolem Juan Les Pins, projeli jsme dokonce jeden market s čerstvými rybami, ale pak už jsme to zvládli. Ubytování proběhlo hladce ve stejném kempu jako před dvěma lety (Camping la Riviere - WWW). Obsluha stejná, chlápek dokonce tvrdil, že si nás pamatuje.
Jeli jsme si koupit snídani a hurá na pláž. Jako obchod opět posloužil InterSPAR na ulici 76 Bd Maréchal Juin. Snažím se zaparkovat a najednou na mě někdo píská, tak se ohlídnu a chlápek sedí na kabelách a ukazuje mi, kolik mám ještě místa. Nakonec se z něj vyklube Čech, co utekl z ČR, chvíli byl v Německu a teď se usadil ve Francii. Jeho minulost byla pochybná, protože za chvíli na sebe práskl, že si něco odseděl, nicméně byl to fajn chlapík a dal nám několik rad do života.
Zbytek dne jsme strávili relaxem na pláži a večer jsme si zašli na večeři. Po dlouhém přemýšlení na promenádě jsme nakonec vybrali domácí asijskou restauraci Tuanzen (INFO). Příjemná paní s manželem, sice neuměli moc anglicky, ale rukama nohama jsme se domluvili a to jídlo bylo skvělý. 100 % home made, zdravý, prostě supr.
8. DEN
Další den jsme měli v plánu Monako. Minule jsme ho nestihli, tak teď jsme museli. Je to opravdu kousek. Ani nevím, co k takovýmu městu napsat. Všechno překypuje bohatstvím a krásou. Dlouho jsme nevěděli kde zaparkovat, když náhle jakási ulička a jedno volné místo. Hrdě jsem se postavil mezi Ferrari a Lamborghini, porozhlídl sem se kolem a vidím ty obchody. Louis Vitton, Hermés atd. Blesklo mi hlavou, že tohle parkování nemůže být veřejné a nebo je za pořádnej balík. Kousek vedle stál oficír, tak sem se zeptal, jestli tady můžu parkovat a on že v klidu. Udělali jsme pár kroků za zatáčku a tam slavný Hotel de Paris a Casino Monte-Carlo.
Připadal sem si jak v pohádce. Strávili jsme tu celý den, udělali pár pěkných fotek, omrkli kde jezdí ty formule a na večeři jsme si opět zopakovali restauraci Tuanzen. Paninka nás s radostí přivítala, vyptávala se, kde všude jsme byli, ale moc myslím nerozuměla :)
9. DEN
Užíváme si krásy jižní Francie a relaxujeme. Den trávíme u moře, večer ve městě, v noci si dáváme zasloužené vínko v kempu.
10. DEN
Čas plyne jako voda a my musíme směrem zpět. Ještě stále nás čeká ta Ženeva. Půl dne strávili na pláži a poté pokračovali dál. Cestou jsme zvolili počkat do Itálie a nabrat benzín až tam. Osudová chyba! Oproti minulým letům byl benzín v Itálii o mnoho dražší než ve Francii, a tak jsme zabrečeli za téměř 2 eura za litr. Dojeli jsme zhruba za Turín a přespali na parkovišti legendární sítě motorestů Autogrill.
11. DEN
Ráno jsme se probudili do deštivého dne a to nevěstilo nic dobrého. Hodila by se opět GPSka, ale museli jsme si vystačit s tím, co bylo. Díky tomu nás čeká nepříjemné zjištění - projíždíme tunelem pod Mont Blanc - za krásných 40 eur jednosměrná jízdenka :D Hned za hranicemi bereme plnou, protože 42 korun za litr je lepší než 50. Po poledni dojíždíme do Ženevy a jak jinak, než poprchává. Než nacházíme místo k zaparkování, vypadá to lépe. Dokonce parking máme zdarma a to kousek od slavného gejzíru. Stihneme však jen fotky u něj a už zase začíná pršet. A celkem dost. Optimisticky jsem si vzal kraťasy, krátký rukáv a žabky, za což jsem byl řádně potrestán. Po zmírnění deště pokračujeme dále, ale je celkem chladno a nálada není nejlepší.
Po několikahodinovém courání městem nakonec zapadáme do Starbucks někde v centru a dáváme zasloužený latté + nějakej dortík. Švýcaři jsou ve všem vepředu, takže když platím kartou, okamžitě terminál přepne na češtinu a zároveň přepočítá částku na koruny. V těch švýcarských francích to nevypadalo tak zle, ale když jsem pak uviděl 450 Kč za dvě kávy, bylo to nemilé. Ale co, jsme přece na dovči. V kavárně sem se připojil na net a zjistil, že má opět pršet. Proto končíme švýcarskou pouť záhy a večer pokračujeme domů.
12. DEN (8.8.2013, čtvrtek)
Kdybychom to věděli, mohli jsme zůstat o den dýl ve Francii či ve Španělsku. Ale nedá se nic dělat, kromě této věci nám výlet vycházel skvěle a my si ho na 100 % užili. Cestou domů jsme si udělali ještě 100 kilometrovou zajížďku. V Německu jsem totiž neodbočil na Heilbronn a než jsem si to uvědomil, byli jsme skoro ve Frankfurtu. Tak jsme si tam aspoň projeli místní letiště a pokračovali směr Würzburg. Poslední den byl celý cestovní, nakonec jsme dojeli po 11 hodině večerní až domů.
Celkově jsme najeli přes 5000 km, tedy skoro 2x tolik, než při prvním eurotripu. No... další skvělý zážitek máme za sebou. A příště? Třeba Pobaltí!
SUMA SUMÁRUM
Dálniční poplatky:
ČR - desetidenní, měsíční nebo roční známka
Německo - zdarma
Švýcarsko - roční dálniční známka
Francie - mýtné za ujetý úsek
Španělsko - mýtné za ujetý úsek, menší poplatky za projíždění tunelů
Itálie - mýtné za projetý úsek, poplatek za průjezd tunelem Mont Blanc
Více INFO
Měna:
Německo, Francie, Španělsko, Andorra, Monaco, Itálie - euro
Švýcarsko - švýcarský frank
Benzín:
kromě Andorry dražší než v ČR, okolo 40 Kč/L, někdy i více
Celý trip nás vyšel na cca 13 tisíc Kč na osobu
Žádné komentáře:
Okomentovat